Anita Blakeová

 

 

 

Jak vás postava Anity napadla?

 

V létě po vysoké jsem začala číst detektivky, sérii Spenser od Roberta B. Parkera, Sue Graftonovou, Saru Parateskyovou, Raymonda Chandlera a Dashiella Hammetta. Určitě jsem toho roku přečetla ještě víc autorů, ale tahle jména mi uvízla v paměti. Na těch románech mě zaujalo, že detektivové-muži kleli, užívali si sexu a stříleli lidi, aniž si z toho něco dělali. Ale detektivové-ženy sotvakdy klely, sex neměly, nebo byl zmíněn jen okrajově, a pokud někoho zastřelily, pak je trápily výčitky svědomí. Ten rozdíl byl tak velký, že mě to naštvalo a z toho vzteku pak vzešla myšlenka, že bych vytvořila ženskou hrdinku, která vyšetřuje případy, ale je si se svými mužskými kolegy rovna.

 

V té době jsem četla krátkou zombie-povídku a několik článků o lidech, které vyznávají voodoo jako náboženství… a začala se formovat myšlenka, že Anita bude víc než jen obyčejná vyšetřovatelka.

 

Když se na to podívám zpětně, uznávám, že jsem asi vytvořila hrdinku, která je si víc než rovna se svými kolegy, ale když něco stojí za to, pak se to má udělat pořádně, ne? A z téhle myšlenky vznikla Anita Blakeová, kterou jsem začala psát, abych vyvážila tu genderovou nerovnováhu, kterou jsem viděla v detektivním žánru.

 

Kdybych se držela původního nápadu a nakladatelům nabídla detektivní sérii plnou násilí a se sarkastickou a sexy hlavní hrdinkou, řekli by mi, že se jim postava Anity zamlouvá, ale že by se série jako čistá detektivka nikdy neprodávala. Ušli jsme sice dlouhou cestu, ale žánr detektivky asi nedošel tak daleko, aby se v něm uchytila ženská hrdinka, která by mohla v drsnosti konkurovat mužským kolegům. A Anita umí být ještě drsnější než hrdinové obyčejných detektivek.

 

Kdybych nečetla ty články o zombie a voodoo ve stejné době jako detektivky, tak by mě nejspíš ani nikdy nenapadlo, že by Anita mohla povolávat mrtvé z hrobů. Přidat prvky hororu do detektivního základu mi dovolilo psát ty zločiny tak násilné, jak je Anita potřebovala. A v žánru hororu je obecně i víc ženských hrdinek, které se dokáží rvát stejně urputně jako muži. Je jich rozhodně víc než v detektivkách.

 

Nápad se zombie přišel díky tomu, že jsem četla ty správné věci ve správný čas, ale já jsem už i tak byla rozhodnutá přidat do série trochu toho nadpřirozena, protože už tehdy jsem věděla, že bych se s pouhou detektivkou začala brzy sama nudit. Četla jsem a čtu hodně detektivek, nejen těch klasických, ale i odlehčených a všech mezi tím. A zjistila jsem, že většinu autorů začnou jejich vlastní série nudit někde mezi pátou a osmou knihou. Z těch románů je cítit, jak z nich láska k jejich postavám a světu postupně vyprchává. Někteří autoři to ale zvládli a dokázali v sobě znovu vykřesat energii a znovu se do svých sérií zamilovat, a někteří se prodávali příliš dobře na to, aby přestali, takže bojovali s každou další knihou, ale z těch stránek pak bylo cítit, jak málo radosti jim jejich knihy přinášely.

 

Proto jsem sama sobě dala tolik hraček, abych se nikdy s tou sérií nezačala nudit. Většinu života jsem četla fantasy a horory a miluju i staré hororové filmy, zvláště ty upírské od studia Hammer. Už jako malá holka jsem sledovala ty hororové seriály, které dávali pozdě v noci, a byla jsem z nich nadšená. Celý život jsem četla všechny duchařské příběhy a folklorní báchorky, které se mi dostaly pod ruku, takže jsem si řekla, že chci stvořit svět, v kterém budou všechny ty stvůry skutečné. A víc než to, chtěla jsem, aby se to odehrávalo v moderní době, v které jdete jednoho večera spát a dalšího dne se probudíte a zjistíte, že všechna monstra jsou skutečná a všichni o nich vědí. Chtěla jsem sledovat, jak se současná Amerika vypořádává s existencí upírů, zombií a kožoměnců, kteří už nejsou jen výmyslem z báchorek, ale jsou skuteční. Chtěla jsem smíchat fantasy a skutečnost tak, aby to působilo reálně, a vidět, co se stane. To byla jedna z věcí, která mě od začátku zajímala, a stále je to jedna z věcí, o kterých píšu nejraději.

 

Fakt, že jsem později přidala i vztahové peripetie, mě pak zavedl směrem, kudy se příběh sám chtěl ubírat.

 

 

Potkáme někdy v knihách Anitinu rodinu?

 

Myslím, že ano.

 

Dokonce jsem vymyslela detektivní zápletku a napsala první kapitolu knihy, v které Anita pojede domů na Díkůvzdání. Původní nápad byl, že s sebou vezme Richarda, aby ho představila rodině, ale když jsem tu kapitolu nakonec napsala, na scéně byli Micah a Nathaniel. Proč ne Jean-Claude? Za prvé, upíři moc autem necestují. A za druhé babička Blakeová je velmi nábožensky založená a modlí se za Anitinu duši, protože její vnučka spí s upírem. Nedá se jí věřit, že by něco neprovedla – třeba  by nechala otevřené okno, aby slunce zasáhlo Jean-Claudea. Původní nápad byl, že by Anita přespala v domě, v kterém vyrostla, jako to většina z nás dělává, když se vrací na svátky domů. Není nad to, když jste obklopeni svou rodinou v domě, kdy jste vyrostli, a přespíte ve svém starém dětském pokoji. To vám připomene vaše dětství. Nevím, nakolik by se změnila zápletka, ale kdykoli se chystám tento příběh zapracovat do další knihy, tak to zkrátka nefunguje. Moje múza a já na to nejsme připraveny, a možná na to není připravena ani Anita.

 

 

Jste Anita vy?

 

Ne.

 

Anita je stejně vysoká jako já, protože je pro mě snazší sepsat bojovou scénu, když je hlavní postava vysoká jako já. Kdyby byla menší, nebo se ode mě jinak fyzicky lišila, tak bych si musela najít kamarádku, která je vysoká jako moje postava, a vzít ji s sebou na nákup zbraní nebo na zkoušku podpažních pouzder. Má stejnou postavu jako já, protože je to tak snazší a dává to větší smysl. Dala jsem jí svoje vlasy, protože se mi moje vlasy líbí, a napadlo mě, že když jí hodlám ztížit život řešením děsivých případů, tak bych jí mohla dát něco, co se i jí bude líbit. Bylo mi řečeno, že Ania je drsná, silná, téměř maskulinní, a ne moc ženská, a v mnoha směrech jsem taková i já; ale nenapadlo mě to, dokud mi to nezačali říkat jak čtenáři, tak reportéři při rozhovorech. Anitina a moje osobnost si byly od začátku série podobné, ale ta série je psaná  v ich-formě, takže pro mě jako spisovatelku bylo snazší, když jsem ji nechala myslet a mluvit, jako myslím a mluvím já.

 

Když jsem o pár let později začala psát sérii o Merry Gentry, dala jsem si pozor, aby nebyla Anitě příliš podobná, takže Merry v důsledku není jako já, a psát ji je tak mnohem těžší. Myslím, že i to je jeden z důvodů, proč jsem sérii o Merry psala mnohem pomaleji než Anitu, protože nemyslím stejně jako Merry, ale přesto je i Merry psaná v ich-formě.

 

Povahou jsme Anita a já ale jiné, protože jsme obě zažily něco jiného. Jako postava má na svědomí jeden z nejvyšších počtů mrtvých v žánru fikce, pokud tedy v žebříčku vynecháme válečné romány, a já se naopak vdala, žila na předměstí, měla dítě a pár psů a první desetiletí psaní Anity jsem žila mnohem tradičnějším životem než ona. Ona není ani zdaleka tradiční.

 

Teď je Anita o několik desítek let mladší než já. Před lety jsem četla článek Agathy Christie, v kterém si stěžovala, že stvořila slečnu Marpleovou a Herculea Poirota mnohem starší než byla ona sama a že kdyby mohla začít od začátku, vytvořila by je mnohem mladší. Tuhle radu jsem si vzala k srdci, takže když se poprvé Anita objevila, bylo jí dvacet čtyři, stejně jako bylo mně, když jsem napsala první povídku o této postavě. V Anitině světě uplynulo jen sedm, osm let, zatímco ve skutečném světě těch let uplynulo mnohem víc.

 

Anita i já jsme jako malé ztratily při autonehodě svoji matku. Jí bylo osm, když její matka zemřela, mně bylo šest. Proč jsem to udělala? Protože když mi bylo dvacet čtyři, smrt mojí mámy pro mě byla pořád hodně traumatická, takže jsem si nedovedla ani představit psát postavu, která nezažila nic podobného. Ta ztráta, kterou jsem poznala v raném věku, mi pomohla pochopit, jak křehký život je, a navěky mi vzala představu, že dospělí kolem mě jsou všemocní a že mě ochrání – protože nedokázali ochránit ani sami sebe. Tohle uvědomění si a v tak mladém věku ze mě udělalo jinou osobu, než jakou jsem mohla být, a velmi mě ovlivnilo, takže jsem i tenhle náhled dala svojí hlavní postavě, protože, připomínám, píšu v první osobě.

 

Říká se, že máte psát o tom, co sami znáte. A co jsem znala já? Jen smrt a pocit ztráty, nestvůry a milence, Američanku z malého vesničky ztracenou ve velkém městě. Věděla jsem, jak být silnou ženou ve světě, kterému vládnou muži. A věděla jsem, že nemám žádat o soucit, protože se mi ho nedostane, a že si mám ten soucit nechat pro ty, kdo ho potřebují víc.

 

Zdroj: blog LKH