Ti, kteří hledají odpuštění

Tohle je poprvé, co se Anita objevila na papíře. Hřbitov v tomhle příběhu je založen na hřbitově, kde je pohřbená má maminka. Je to místo, které znám moc dobře, protože moje babička, která mě vychovala, mě tam brala často. Hádám, že bylo nevyhnutelné, že budu psát o smrti – moje děství totiž bylo pronásledováno smrtí. Ne opravdovými duchy, ale duchy vzpomínek a ztráty.

V této povídce Anita probouzí mrtvé, což je to, co jsem pro ni naplánovala, že bude dělat. Myšlenka na to, že bude zákonným popravčím upírů, se mi vlastně nedostala na mysl – to až mnohem později, když jsem se snažila napsat o ní první knihu. Původně tento příběh reprezentuje to, co jsem myslela, že Anita bude dělat – oživovat mrtvé. Jak jiný by pak byl její svět, kdybych zůstala u tohoto plánu – žádný Jean-Claude, žádný Richard, nikdo z nich kromě Anity. Jak bezútěšný by byl tento svět – jen Anita a já.

„Smrt je velmi vážná záležitost, paní Fiskeová. Lidé, kteří jí projdou, už nikdy nejsou stejní.“

Žena se naklonila, držíc si obličej v hlaních. Její úzká ramena se pár minut tiše třásla. Přisunula jsem k ní další krabici kapesníků. Naslepo po nich hmátla a pak vzhlédla. „Vím, že ho nemůžete úplně vrátit zpátky.“

Setřela si dvě slzy, které jí ukáply a stékaly po ochablých tvářích. Kabelčička, kterou pevně svírala, byla z ještěří kůže a stála aspoň dvě stě dolarů. Její doplňky – brož na klopě, vysoké podpatky, klobouk a rukavice – byly stejně černé jako její kabelka. Její šaty byly šedé. Neměla na sobě žádné barvy – ale díky tomu byla její pokožka bledší a oči prázdnější. Byla ten druh lidí, kvůli kterým jsem se cítila moc malá, moc tmavá, a kteří mi dodávali touhu utratit dalších deset babek. Kdyby nebyla tak moc stižená žalem, nelíbila by se mi.

„Musím mluvit s Arthurem. To je můj manžel … byl můj manžel.“ Zhluboka se nadechla a zkusila to znovu. „Arthur zemřel tak náhle. Těžký infarkt.“ Delikátně se vysmrkala do kapesníčku. „V jeho rodině mají problémy se srdcem, ale on o sebe vždycky tak pečoval.“ Dostala škytavku. „Chci mu říct sbohem, slečno Blakeová.“

Konejšivě jsem se usmála. „Když přijde smrt náhle, hodně věcí zůstává nevyřčeno. Ale vzbudit mrtvé a říct jim je nebývá zrovna to nejlepší.“

Její modré oči mě upřeně pozorovaly přes clonu slz. Chystala jsem se ji odradit tak, jak jsem odrazovala každého z mých klientů, ale tahle by to udělala. V těch očích bylo něco, co mluvilo vážně.

„V tomto procesu jsou jisté limity.“ Můj šéf nám nedovoloval ukazovat slajdy nebo obrázky nebo podávat grafické popisy, ale předpokládalo se, že budeme mluvit pravdu. Z jednoho dobrého obrázku rozkládajících se zombie by se většina mých klientů rozkřičela.

„Limity?“

„Ano. Můžeme ho přivést zpátky. Přišla jste k nám rychle. To pomáhá. Byl pohřben teprve před pár dny. Ale jako zombie bude moct váš manžel používat své tělo a svou mysl jen v mezích. A jak dny ubíhají, bude se to horšit, ne lepšit.“

Pevně se narovanala, slzy jí z tváře zmizely. „Doufala jsem, že ho dokážete vrátit zpátky jako upíra.“

Můj obličej byl pečlivě nicneříkající. „Upíři jsou nelegální, paní Fiskeová.“

„Jeden přítel mi řekl, že … že vy to dokážete,“ dokončila rychle, hledajíc mou tvář.

Usmála jsem se mým nejlepším úsměvem profesionála. „My netvoříme upíry. A i kdybychom to dělali, nemůžete z obyčejné mrtvoly udělat upíra.“

„Obyčejné?“

Velmi málo lidí, kteří k nám přišli, měli aspoň vzdálenou představu o tom, jak vzácní upíři jsou a proč. „Zesnulý by musel být kousnut vlkodlakem nebo upírem nebo jinou nadpřirozenou bytostí, a zaživa. Být pohřben v neposvěcené půdě by pomohlo. Váš manžel, Arthur, nebyl zaživa nikdy kousnut upírem, že?“

„Ne,“ napůl se zasmála. „Jednou ho kousnul můj yorkšírský teriér.“

Usmála jsem se, povzbuzovala jsem ji na duchu. „To by moc nepomohlo. Váš manžel se může vrátit jako zombie nebo vůbec.“

„Beru to,“ řekla tiše, celá vážná a nehybná.

„Musím vás varovat. Většina rodin zjistí, že je vhodné uložit zombie k odpočinku, až po nějaké době.“

„Proč?“

Proč? Viděla jsem šťastné rodiny objímající své ztracené milované. Viděla jsem rodiny zhnusené, znechucené, které přinesly rozkládající se mrtvolu, abychom ji uložili. Usmívající se příbuzný se proměnil v děsivou hromadu čehosi.

„Co přesně chcete, aby Arthur udělal, až oživne?“

Shlédla dolů a vytáhla další kapesníček. „Chci mu říct sbohem.“

„Ano, paní Fiskeová, ale co chcete, aby udělal on?“

Po několik minut byla zticha. Rozhodla jsem se ji pobídnout. „Na příklad sem přišla žena s tím, že chce oživit svého muže, aby si vyzvedl své životní pojištění. Řekla jsem jí, že většina pojišťovacích společností nepojistí chodící mrtvolu.“ Na to se ušklíbla. „A tak se k nám vrátí Arthur – jako chodící mrtvola.“

Úsměv jí zakolísal a slzy se vrátily. „Chci, aby mi Arthur odpustil.“ Skryla si tvář v dlaních a zavzlykala. „Několik měsíců jsem měla poměr. Zjistil to, dostal infarkt a zemřel.“ Vypadala, že z těch slov načerpala sílu, příval slz zpomalil. „Vidíte, že s ním musím naposled mluvit. Musím mu říct, že ho miluju, jen jeho. Chci, aby mi Arthur odpustil. Může to udělat jako … zombie?“

„Zjistila jsem, že zombie žijícím odpuštějí, když zemřou přirozeným způsobem. Váš manžel bude mít rozsáhlou schopnost mluvit. Nejdřív bude sám sebou. Jak budou dny míjet, bude ztrácet paměť. Začne se rozkládat, nejdřív mentálně, pak fyzicky.“

„Rozkládat?“

„Ano, pomalu, ale nakonec, on je mrtvý.“

Příbuzní doopravdy nevěřili, že čerstvá zombie nežije. Vědět rozumem, že někdo usměvavý a mluví je chodící mrtvola je jedna věc. Emocionálně je to jiné. Ale jak šel čas, uvěřili, když ona nebo on začali jako chodící mrtvola vypadat.

„Je to tedy dočasné?“

„Ne přesně.“ Vyšla jsem zpoza stolu a sedla jsem si vedle ní. „Může jako zombie zůstat možná navěky. Ale jeho fyzické a mentální schopnosti se budou zhoršovat, než z něj nezbude nic než stroj z roztrhaného masa.“

„Roztrhaného … masa,“ zašeptala.

Dotkal jsem se její ruky. „Vím, že je to těžká volba, ale tohle je realita.“ Rozthané maso nebyl správný popis pro bílou zář kostí a hnijící maso, ale byl to termín, který náš šéf povolil.

Popadla mou ruku a usmála se. „Děkuji, že jste mi řekla pravdu. I tak chci Arthura zpět. I když to je jen na tak dlouho, abych řekla pár slov.“

Takže se to chystala udělat – tak, jak jsem věděla, že to udělá. „Takže ho nechcete na týdny nebo na dny, ale jen tak dlouho, abyste si promluvili.“

„Myslím.“

„Nechci na vás tlačit, paní Fiskeová, ale potřebuju to vědět předtím, než si sjednáme schůzku. Víte, vezme to víc času a energie oživit a pak hned uložit.“ Pokud zvolí oživit a uložit dost rychle, paní Fiskeová by si mohla zapamatovat Arthura tak, jak ho znala.

„Oh, samozřejmě. Pokud je to možné, ráda bych s ním mluvila několik hodin.“

„Pak by bylo lepší, kdybyste se ho vzala na zbytek večera domů. Můžeme se dohodnout, že ho vrátíme zpět zítra v noci.“ Zvolila bych rychle uložit k odpočinku. Nemyslím, že by se paní Fiskeová chtěla dívat, jak jí manžel hnije před očima.

„To zní dobře.“ Zhluboka se nadechla. Věděla jsem ,co se chystá říct. Vypadala tak odvážně a odhodlaně. „Chci tam být, až ho budete povolávat zpátky.“

„Vaše přítomnost je nutná, paní Fiskeová. Víte, zombie nemají žádnou svou vlastní vůli. Váš manžel by mohl být schopný přemýšlet zpočátku samostatně, ale jak by šel čas, zombie zjistí, že je velmi těžké se rozhodovat. Osoba, nebo osoby, kteří ji oživí, nad ním budou mít kontrolu.“

„Vy a já?“

„Ano.“

Zbledla trochu víc, její stisk ještě zesílil.

„Paní Fiskeová?“ Dala jsem jí sklenici vody. „Pijte pomalu.“ Když vypadala lépe, zeptala jsem se. „Jste si jistá, že to chcete dnes?“

„Potřebuju něco přinést?“

„Oblek by byl fajn. Možná nějaký oblíbený předmět, klobouk, trofej, něco, co mu pomůže se sám v sobě zorientovat. Zbytek dodám já.“ Zaváhala jsem, protože se jí do tváře vrátila barva, ale musela být připravena. „Při obřadu se používá krev.“

„Krev.“ Její hlas zněl jako bezdeché zašeptání.

„Kuře, to přinesu. Pak také nějaká matička na naše tváře a ruce. Trochu hřeje a je cítit trochu zvláštně, ale ne nepříjemně.“ Její další otázka byla celkem obvyklá.

„Co budeme dělat s krví?“

Dala jsem jí obvyklou odpověď. „Částí pokropíme hrob a částí nás.“

Opatrně polkla, zesinala.

„Můžete couvnout teď, ale ne potom. Jak zaplatíte poplatek, nelze ho vrátit. A jak jednou začne obřad, bude velmi nebezpečné zrušit kruh.“

Podívala se dolů, přemýšlela. To se mi líbilo. Většina těch, co souhlasí hned, jsou později vyděšení. Ti statečnější si vezmou čas na odpověď. „Ano.“ Zněla velmi přesvědčeně. „Aby měl Arthur klid, dokážu to.“

„Výborně. Co dnes?“

„Okolo půlnoci?“ dodala s nadějí.

Usmála jsem se. Každý si myslel, že půlnoc je doba dokonalá pro oživení mrtvých. Vše, co bylo potřeba, byla tma. Někteří lidé dělali velké halo z různých fází měsíce, ale já to nikdy nepovažovala za nezbytné. „Ne, co třeba v devět?“

„Devět?“

„Pokud je to v pořádku. Mám dnes dvě další schůzky a v devět mám ještě volno.“

Usmála se. „To bude skvělé.“ Třásla se jí ruka, když podepisovala šek s půlkou poplatku; druhá bude doručena až po oživení.

Potřásli jsme si rukama a řekla: „Říkejte mi Carlo.“

„Jsem Anita.“

„Uvidíme se dnes v noci v devět na Wellingtonském hřbitově.“

Následovala jsem ji. „Za jediným kopečkem mezi dvěma velkými stromy.“

„Ano, děkuji.“ Mdle se usmála a zmizela.

Zazvonila jsem na recepční. „Mary, jsem zabraná na celý tenhle týden a žádné další klienty nechci vidět až do příštího úterý.“

„Mrknu na to, Anito.“

Padla jsem zpátky do mé židle a ponořila se do ticha. Tři oživení za noc byl můj limit. Dnes v noci budou všichni jen rutina, nebo skoro. Přivolám zpět mého prvního vědce. Jeho tři kolegové se nevyznají v jeho poznámkách a jejich uzávěrka, nebo spíš grant, se blíží ke konci. Takže drahý doktor Richard Norris se vrátí z mrtvých, aby jim pomohl. Byli objednáni na půlnoc.

Ve tři ráno se setkám s vdovou, paní Stienerovou. Chtěla svého manžela, aby objasnil některé chlípné požadavky ve své závěti.

Být oživivatelem znamenalo nemít žádný noční život, a nešlo o slovní hříčku. Odpoledne jsme strávili rozhovory s klienty a večer jsme oživovali mrtvé. Jak je nás málo, byli jsme velmi populární na jistém typu párty – toho druhu, kdy se hostitel rád chvástá tím, kolik celebrit zná, nebo hůř, toho druhu, kdy prostě jen zírají. Nemám ráda, když mi lidi volají a já odmítám jít na párty, pokud mě k tomu někdo nedonutí. Náš šéf by nás rád měl na očích veřejnosti, aby rozehnal pověsti, že jsme čarodějnice nebo goblini.

Na párty je to pěkně otravný. Všichni oživovatelé se shluknou a mluví jako tlupa doktorů. Ale doktoři nejsou nazýváni čarodějnicemi, monstry a zombie královnami. Jen málo lidí nám nezapomíná říkat oživovatelé. Pro většinu jsme jako špatný vtip. „Tohle je Anita. Dělá zombie a nemyslím tím ten drink.“ Pak se všichni kolem smějí a já se zdvořile usměju a doufám, že brzo budu doma.

Dnes večer tu nebyla žádná párty, které bych se musela bát, jen práce. Práce byla moc, byla kouzlo; zvláštní temný impuls k tomu, abyste předvedli víc, než za co jste placení. Dnešní noc by měla být bez mraků, se světlem měsíce a s hvězdami; cítila jsem to. Byli jsme jiní, přitahováni nocí, nebáli jsme se smrti a mnoha jejích forem, protože jsme s ní byli za jedno.

Dnes budu oživovat mrtvé.

Wellingtonský hřbitov byl nový. Všechny náhrobní kameny měly stejnou velikost, čtvercové a pravoúhlé, a tyčily se do noci v téměř dokonalých řadách. Mladé stromky a dokonale zastřižené vždyzelené keře lemovaly štěrkovou příjezdovou cestu. Měsíc zářil silně a vysoko, zaléval místo jasným světlem, skoro tajuplně, stříbrnou a černou barvou. Byla tam roztroušena hrsta velkých stromů. Shlížely na novotu tohoto místa. Jak Carla řekla, jen dva z nich rostly blízko u sebe.

Cesta se rozlila do otevřeného, kruhového kopečku. Val z trávou porostlé země byl evidentně dílem člvoěka, tak kulatý, nízký, klenutý. Stála na něm tři další auta. Trochu níž na západ stály dva obrovské stromy. Jak mé auto drtilo štěrk, uviděla jsem někoho v bílém. Objevila se oranžová záře zapalovače a k životu se probudil červený konec cigarety.

Zastavila jsem auto, blokujíc tak cestu, ale jen pár lidí navštíví hřbitov v noci. Carla už mě tam čekala, velmi neobvyklé. Většina klientů chce v noci nad hrobem strávit co nejméně času. Přešla jsem k ní dřív, než jsem vybalila své vybavení.

U nohou jí ležela hromádka vypálených cigaret jako tlustí bílí králíčci. Musela tu ve tmě čekat na oživení zombie už hodiny. Buď sama sebe trestala nebo si užívala tu myšlenku. A nebyl žádný způsob zjistit, co z toho to bylo.

Její šaty, boty, dokonce i punčochy, byly bílé. Jak se ke mně otočila, ve světle měsíce se zablýskly stříbrné kroužky v uších. Opírala se o jeden ze stromů a jeho černý kmen akorát podtrhl její bělost. Jen otočila hlavu, když jsem k ní kráčela.

Ve světle její oči vypadaly stříbřitě šedé. Výraz v její tváři jsou nemohla rozluštit. Žal to nebyl.

„Krásná noc, že?“

S tím jsem souhlasila. „Carlo, jste v pořádku?“

Zírala na mě strašně studeně. „Cítím se mnohem lépe než odpoledne.“

„To ráda slyším. Nezapomněla jste přinést jeho oblečení a nějakou památku?“

Mávla k černé hromádce u stromu.

„Dobře, já vybalím z auta.“ Nenabídla mi pomoc, což nebylo neobvyklé. Většinou tomu bránit strach. Všimla jsem si, že moje Omega je jediné auto nadohled.

Lehce jsem zvolala, ale ten zvuk se letní nocí nesl. „Jak jste se sem dostala? Nevidím auto.“

„Najala jsem si taxi. Čeká u brány.“

Taxi. Chtěla bych vidět tvář řidiče, když ji vysazoval u hřbitovní brány. Z klece na zadním sedadle zakvokala tři černá kuřata. Nemusela být černá, ale byla to jediná barva, kterou jsem dnes sehnala. Začala jsem si myslet, že náš dodavatel drůbeže má smysl pro humor.

Arthur Fiske zemřel teprve nedávno, takže jsem z krabice v kufru vzala jen sklenici domácí masti a mačetu. Mastička měla bledou, téměř bílou barvu s vločkami zelených světýlek. Ty zářící flíčky byla náhrobní plíseň. Na tomhle hřbitově byste ji nenašli. Rostla jen na hrobech stovky let starých. Mastička také obsahovala povinnou pavučinu a další odporné věci, plus bylinky a koření, aby se překryl zápach a pomohlo to kouzlu. Pokud to bylo kouzlo.

Namazala jsem s tím náhrobní kámen a zavolala na Carlu. „Jste na řadě, Carlo.“ Zatípla cigaretu a postavila se vedle mě. Pomazala jsem jí tvář a ruce a řekla: „Během oživování budete stát za kamenem.“

Beze slova se postavila na své místo, zatímco jsem se také namazala. Smutná vůně rozmarýny kvůli vzpomínkám, skořice a hřebíček na ochranu, šalvěj na moudrost a tymián, aby se vše propojilo; vypadalo to, že se do pokožky vsákly samy.

Vybrala jsem největší kuře a vzala si ho do podpaží. Carla stála tam, kde jsem ji nechala, a dívala se dolů na hrob. Setnout kuřeti hlavu jen dvěma rukama bylo umění.

Stála jsem v nohách hrobu, abych zabila kuře. První krev dopadla na hrob. Skapala po vadnoucích chrysantémách, růžích a karafiátech. Kytice bílých gladiol ztmavla. Jak jsem šla, kapající krví jsem utvořila kruh, následovaný kruhem z oceli ze zakrvácené mačety. Carla zavřela oči, když na ni dopadla krev.

Pomazala jsem se krví a položila stále se škubající tělo na hromadu květin. Znovu jsem stála v nohách hrobu. Teď jsme byly odříznuté uprostřed kruhu, samy v noci a s našimi myšlenkami. Carliny oči se blýskly bělmem, když jsem začala odříkávat.

„Slyš, mě Arture Fisku. Volám tě z tvého hrobu. Krví, kouzlem a ocelí tě volám. Povstaň, Arhure, projď mezi nás, pojď mezi nás, Arthure Fisku.“ Carla se ke mně přidala, jak měla. „Přijď mezi nás, Arthure, přijď mezi nás, Arhure. Arthure, povstaň.“ Volaly jsme jeho jméno, jak se nám zvyšoval hlas.

Květiny se zachvěly. Země se nazdvedla a kuře sklouzlo na stranu. Jako duch bílá ruka se vyškrábala na svobodu. Druhá ruka a Carlu opustil hlas. Začala obcházet hrob a klekla si na levou stranu zvedající se půdy. V její tváři se zračil údiv, téměř bázeň, jak jsem volala Arhura Fiskeho z hrobu.

Paže se osvobodily. Objevil se vršek hlavy s tmavými vlasy, ale vršel byl skoro celý ten tam. Hrobníci udělali, co mohli, ale Arthur měl pohřeb s uzavřenou rakví.

Pravá strana jeho tváře byla pryč, prostě pryč. Ukázaly se čisté bílé kosti čelisti a lebky a sktříbrné kousky drátu, jak byly kosti spojeny dohromady. Pořád to nebyla tvář. Nos byly jen prázdné díry, holé a bílé. Kůže byla potrhaná a napnutá, aby vypadala úhledně. Levé oko se divoce koulelo v prázdném důlku. Viděla jsem jazyk hýbající se mezi zlomenými zuby. Arthur Fiske povstal z hrobu.

Pokusila jsem se zůstat klidná. Mohla to být chyba. „Je tohle Arthur?“

Dolehlo ke mně její drsné zašeptání. „Ano.“

„Tohle není infarkt.“

„Ne.“ Její hlas byl chladný, neuvěřitelně normální. „Ne, zblízka jsem ho střelila.“

„Zabila jste ho a po mně chtěla, abych ho přivolala zpátky.“

Arthur měl problém osvobodit své nohy, tak jsem se rozběhla ke Carle. Pokusila jsem se jí pomoct na nohy, ale nepohnula se.

„Vstaňte, vstaňte, zatraceně. Zabije vás!“

Její další slova byla velmi tichá. „Jestli to je to, co chce.“

„Bože, pomoz mi, to je sebevražda!“

Přinutila jsem ji podívat se na mě místo na věc v hrobu. „Carlo, zavražděné zombie vždycky zabijí svého vraha jako prvního, vždycky. Žádné odpuštění, to je pravidlo. Nemůžu ho kontrolovat, dokud vás nezabije. Musíte utéct, teď.“

Podívala se na mě a myslím že pochopila, ale řekla: „Je to jediný způsob, jak se osvobodit od viny. Pokud mi odpustí, budu svobodná.“

„Budete mrtvá!“

Arthur se osvobodil a sedl si na zničené, zemí zasypané květiny. Bude trvat ještě chvíli, než se sebere, ale ne moc dlouho.

„Carlo, on vás zabije. Nebude žádné odpuštění.“ Její oči se stočily zpátky na zombie a já ji profackovala, dvakrát a tvrdě. „Carlo, vy tu zemřete, a kvůli čemu? Arthur je mrtvý, opravdová zombie. Vy nechcete umřít.“

Arthur sklouzl z květin a nejistě se postavil. Oko se mu v důlku zakývalo a nakonec nás uviděl. Ačkoli z něj nezůstalo dost na nějaký výraz, v jeho potrhané tváři jsem uviděla radost. Zaškubal v úsměvu a kolébal se k nám, když jsem ji tahala pryč. Nebojovala se mnou, ale byla z ní mrtvá zátěž. Je velmi těžké někoho táhnout pryč, když ten někdo nechce odejít.

Položila jsem ji zpátky na zem. Podívala jsem se na nemotornou, ale rozhodnutou zombie a rozhodla se to zkusit. Postavila jsem se před něj, blokovala jsem mu cestu ke Carle. Přivolala jsem veškerou moc, kterou jsem měla a promluvila k němu: „Arhure Fisku, slyš mě, poslouchej jen mě.“

Zastavil se a zíral dolů na mě. Fungovalo to, proti všem pravidlům to fungovalo.

Byla to Carla, kdo to zkazil. Její hlas řekl: „Arhure, Arhure, odpusť mi.“

Pouto bylo zpřetrháno a on se pokusil následovat její hlas. Zastavila jsem ho rukou na hrudi. „Arthure, přikazuji ti, nehýbej se. Já, která tě povolala, ti to přikazuji.“

Zavolala ještě jednou. To bylo vše, co potřeboval. Nepřítomně mě odhodil stranou. Hlava mi udeřila do náhrobního kamene. Moc to nekrvácelo, žádná krev jako v televizi, ale na minutu jsem byla mimo. Ležela jsem v květinách a připadalo mi důležité slyšel sama sebe dýchat.

Arthur se po ní pomalu natáhl. Jeho tvář se roztáhla a jazyk vytvořil zvuk, který mohl být „Carlo.“

Nemotorné ruce se jí zamotaly do vlasů. Napůl padl, napůl vedle ní poklekl. Stáhla se strachem.

Začala jsem se k nim plazit. Nechtěla s mou pomocí spáchat sebevraždu.

Ruce jí sklouzly na tvář a ona se o pár centimetrů odtáhla. Ta věc po ní šla. Ustoupila rychleji, ale on byl překvapivě rychlý. Přitiskl ji pod svým tělem a ona začala křičet.

Napůl jsem se připlazila, napůl padla přes zombiina záda.

Ruce se jí plížily po těle, dotýkaly se jejích ramen.

Její oči se na mě stočily. „Pomoz mi!“

Zkusila jsem to. Trhla jsem s ním, pokusila jsem se ho od ní odtrhnout. Zombie nemají nějakou nadpřirozenou moc a nezáleží na tom, co media chtějí, abyste mi mysleli, ale Arthur byl velký, svalnatý chlap. Pokud by cítil bolest, možná bych ho mohla odtrhnout, ale nebyl žádný skutečný způsob, jak odvrátit jeho pozornost.

„Anito, prosím!“

Ruce se jí obtočily kolem krku a zmáčkly.

Našla jsem mačetu, která ležela odhozená na zemi. Byla ostrá a už způsobila škodu, ale on by to necítil. Sekla jsem do jeho hlavy a zad. Ignoroval mě. Dokonce i bez hlavy pokračoval. Jeho ruce byly ten problém. Klekla jsem a podívala se na jeho předloktí. Netroufla jsem si zkusit nic blíž k její tváři. Ostří se blísklo stříbrem. Trhla jsem s ní dolů s celou silou mých zad a paží, ale bylo potřeba pěti úderů, aby se kost zlomila.

Oddělená paže dál mačkala, jako by byla stále připojená. Sklonila jsem mačetu a začala odtahovat jeden prst po druhém z jejího krku. Bralo to moc času. Carla sebou přestala zmítat. Vykřičela jsem svůj vztek a bezmoc a pokračovala v odtrhávání prstů. Silné ruce mačkaly dál, dokud se neozval lámavý zvuk. Žádný zvuk zlomené tužky, jako když se zlomí ruka nebo noha, ale lámání, jako by se srazily kosti. Arthur byl spokojený. Vstal z těla. Věškerý výraz ho opustil. Byl prázdný a čekal na rozkaz.

Padla jsem do květin a nebyla si jistá, jestli brečet, křičet nebo prostě jen utéct. Seděla jsem tam a třásla se. Ale musela jsem se zombie něco udělat. Nemohla jsem ho jen tak nechat se tu potulovat.

Pokusila jsem se mu říct, aby zůstal, ale hlas ze mě nevyšel. Jeho oči mě sledovaly, jak jsem klopýtala k autu. Vrátila jsem se zpátky s hrstkou soli. Do druhé jsem nabrala čerstvou hrobní hlínu. Arthur mě pozoroval bez jakéhokoli výrazu. Stála jsem na vnějším okraji kruhu. „Vracím tě zpět do země, z které jsi vzešel.“

Hodila jsem na něj půdu. Otočil se ke mně tváří.

„Solí tě vážu k tvému hrobu.“ Sůl zněla na jeho obleku jako zmrzlý déšť. Udělala jsem mačetou znamení kříže. „Ocelí tě ukládám zpět.“

Uvědomila jsem si, že jsem začala rituál bez kuřete. Sklonila jsem se, vzala to mrtvé a rozřízla ho. Vyvrhla jsem stále teplá a zakrvácená střeva ven. V měsíčním světle se zableskla. „Masem a krví ti přikazuji, Arhure, vrať se do svého hrobu a už nikdy víc se nevracej.“

Lehl si na hrob. Bylo to, jako by ho vsákl pohyblivý písek. Prostě ho to vcuclo. Ještě poslední přesun květin a hrob byl jako předtím, skoro.

Hodila jsem vyvržené kuře na zem a klekla vedle těla ženy. Její krk ležel ve velmi špatném úhlu.

Vstala jsem a zavřela kufr auta. Zvuk nesl ozvěnu, byl moc hlasitý. Vítr burácel ve vysokých stromech. Listí se třáslo a šeptalo. Stromy vypadaly jako ploché černé stíny, nic jim nedávalo hloubku. Veškeré zvuky byly moc hlasité. Svět se stal jednoprostorovou pohlednicí. Byla jsem v šoku. Udrželo mě to chvíli otupělou a v bezpečí. Bude se mi dnes o Carle zdát? Budu se ji snažit zachránit znovu a znovu? Doufala jsem, že ne.

Někde nade mnou zahoukaly sovy. Jejich hlas zněl děsivě, s hlasitou ozvěnou. Podívala jsem na na tělo u hrobu. Běloba byla poskvrněna špínou. Tohle bylo až moc za druhou půlku gáže.

Nastoupila jsem do auta, roztírajíc krev přes volant a zapalování. Musela jsem udělat několik telefonátů – mému šéfovi, policii a zrušit další schůzky. Dnes už nebudu oživovat žádné mrtvé. Bylo tu taxi, které se muselo poslat zpátky. Zajímalo mě, na kolik se vyšplhal taxametr.

Myšlenky mi běhaly v kalných, děsivých kruzích. Začala jsem se třást, ruce se mi chvěly. Vytryskly mi horké slzy. V soukromí auta jsem vzlykala a křičela. Když jsem mohla dýchat bez třesu a ruce byly pevné, nastartovala jsem auto. Dnes večr se mi o Carle a Arthurovi bude určitě zdát. Co je jedna noční můra navíc?

Nechala jsem Carlu o samotě, s Arthurových odpuštěním, jednu nohu ztracenou v květinách na jeho hrobu.

Překlad: Axia