Život, smrt a fikce

 

V červnu tohoto roku mělo vyjít již dvacáté páté pokračování příběhů Anity Blakeové z pera Laurell K. Hamiltonové. Vydání bylo ale odloženo na podzim, autorka se totiž rozhodla část děje přepsat. O jedné z věcí, které jí psaní chystaného románu Crimson Death znesnadnily, se rozepsala v zápisku na svém blogu.

 

Při psaní nové knihy jsem se trochu zasekla. Mám hotových přes pět set stran, víc než dvě stě tisíc slov. Obvykle v takové chvíli píšu, jak nejrychleji to jde, jenom abych udržela tempo sama se sebou, ale tentokrát to nejde. Jeden den píšu jak šílená, druhý den je ta energie najednou pryč. Je to, jako byste se snažili udeřit do pytle, aniž byste pootočili boky. Procházíte jednotlivými pohyby, ale většina vaší energie je někde jinde.

 

Dnes mi došlo, co se děje. Někdo zemře. Píšu detektivky, policejní thrillery, v kterých se sleduje i vývoj vztahů, romány s pořádnou dávkou nadpřirozena, takže v nich obvykle najdete velkou hromadu mrtvol a padoucha, kterého je potřeba dopadnout. Své fiktivní romány mám raději čistější, než bývá skutečný život, takže ti dobří obvykle vyhrají a záporáci jsou po zásluze potrestáni, občas i smrtí, co mi v žánru vyhovuje. Jak jsem řekla, je to čistší a černobílejší než skutečný život, alespoň v některých oblastech. Snažím se, aby byli moji upíři, zombie a ghúlové zachyceni co nejrealističtěji, takže se objevuje i spousta šedých oblastí, v kterých mé postavy tápou a bojují s morálními dilematy a snaží se vybalancovat práci a osobní život. Zločin si svou daň vybírá i na párech, trojkách, čtyřkách, ať už to má kdo zařízené doma jakkoli.

 

Svůj svět a postavy miluju, tak proč to s touhle knihou tak nejde? Protože mám právě na scéně postavu, která leží v nemocnici. Vím, co s ní je, a chci tu postavu zachránit, ale... Dochází mi, že to asi nebude dobrý nápad. Někde v předchozích knihách na tom byl taky špatně, i když si to možná čtenáři neuvědomili, protože se ten osudný moment během závěrečné bitvy možná do finální verze nedostal. Když na to přišlo, nedokázala jsem to udělat.

 

Tenhle problém jsem měla už dřív. Chtěla jsem zabít postavu, ale došlo mi, že by nám, mně i mým postavám, nakonec chyběla. Nejznámější příklad je asi to, že jsem původně plánovala na konci třetího románu o Anitě zabít Jean-Clauda. Přesně ten, ten nejrajcovnější upír na světě a nyní jejich vládce měl na konci Cirkusu prokletých zemřít. Když ale ten okamžik nadešel, nedokázala jsem to. Mně i Anitě by chyběl. Chtěla jsem ho zabít, protože si uzurpoval moji sérii a vedl ji směrem, kudy jsem ji vést nechtěla. Nechala jsem ho ale žít. Měla jsem pravdu, že moji sérii zavede směrem, který jsem neplánovala nebo nechtěla. Je to ale velmi výrazná postava s jasnými představami o tom, co by se mělo stát, kdy a s kým. Kdyby Jean-Claude zemřel tak brzy, jak jsem původně chtěla, výsledkem by byla úplně jiná série, a možná bych teď ani nepsala už dvacáté páté pokračování příběhu o něm a o Anitě. Kdo ví, co by bylo jinak, kdybych se držela původního plánu.

 

Už k tomu tedy došlo, ale nikdy dvakrát se stejnou postavou. Věděla jsem, že na konci románu zemře, ale zarazila jsem se. Je na straně dobra, máme ho rádi, tak čemu by ublížilo, kdyby zůstal naživu? No, změnil pravidla hry. Ne tak výrazně jako Jean-Claude, ale měl dopad na moje plány s ostatními postavami i na svět obecně. Pokud nechám tuhle postavu naživu, ovlivní to další pokračování série tak významně, jako to svým přežitím ovlivnil Jean-Claude? Pokud ano… chci to tak? Nebo se chci spíš držet svého rozsáhlého plánu pro pokračování série? Kolik svobody chci svým postavám dát? Jak moc si chci hrát na boha? Má zemřít, nebo má přežít?

 

Kdykoli zabiju jakoukoli postavu, později toho lituju. Chybějí mi. Chybí mi o nich psát. Chybí mi, že už nezjistím, jaký příběh by je mohl čekat. Nemusí to být ani nějaká významná postava. I ty méně výrazné mě nutí k zamyšlení „Co kdyby“. Nerada čehokoli lituju a na rozdíl od skutečného života tady mám možnost to změnit. Můžu napsat scénu, kde postava zemře, a hned druhý den změnit děj tak, aby ona postava přežila. Právě to je jedna z věcí, které mám na psaní fikce nejradši. Zítra můžu všechny svoje chyby hned napravit. Ve skutečném životě nic nesmažete, nic se nedá změnit nebo odčinit, alespoň co se smrti týče. Ve skutečném životě je smrt konec.

 

Budu se muset rozhodnout. Zemře ta postava, nebo přežije? Ztratíme ho navěky? Nebo ho i podruhé zachráníme? Hodně mě štve, že tohle je už podruhé, co mě v psaní stejná postava zastavila. Musím mít problém asi na podvědomé úrovni, když mi tu téměř umírá tatáž postava. Znamená to, že mi na něm něco nesedí? Předtím jsem měla problém s Jean-Claudem. Znamená to snad, že nevím, co si s ním na papíře počít? Že se staví do cesty postavám, které mají zůstat? Možná... možná ne. Nevím, opravdu ne. Určitě vím jen to, že se brzy budu muset rozhodnout. Buď přežije, nebo zemře.


Zdroj: http://www.laurellkhamilton.com/life-death-and-fiction/

Překlad: Axia